Vítejte na našem webu

   Dostává se Vám do rukou přepis ručně psané knížky, kterou psali dva kamarádi - moravští vojáci v C. & K. rakouské armádě. První část sepsal rodák z Rapotic - muzikant František Pelc a věnoval ji svému příteli a ochránci Josefu Zejdovi z Třebíče.

   O Františku Pelcovi se zatím moc informací sehnat nepodařilo. Při krátkém telefinickém rozhovoru s potomkem F. Pelce jsem se dozvěděl jen to, že měl snad ve válce padnout. Snad se mi v budoucnu podaří zjistit více.

   Josef Zejda se narodil 19. 09. 1881 ve staré třebíčské rodině v obci Podkláštěří (od roku 1945 součást Třebíče). Vyučil se koželuhem, o čemž svědčí i cechovní odznak a výuční list, který se v rodině zachoval. Poté putoval jako tovaryš po celé monarchii. Vojenskou službu v letech 1901 - 1904 odsloužil u 81. pěšího pluku v Jihlavě (Infanterie Regiment No. 81 Iglau). Následně se usadil ve Vídni, kde pracoval v C. & K. dvorní tiskárně. V té době již měl s ženou Marií dceru Aloisii a synka Josefa. Když byl v roce 1914 mobilisován, bylo mu již 33 let. Po návratu z války se stal mimo jiné kustodem sbírek Třebíčského musejního spolku a byla mu v roce 1925 vydána vojenská knížka s tím, že jako bývalému rakouskému vojákovi (navíc s medailí za hrdinství) mu byla odebrána hodnost svobodníka (Gefraiter). Příslušný byl k 31. pěšímu pluku "Arco" v Jihlavě (pohrobek rakouského 81. IR, který ale oficiálně navazoval na tradici italských legií). V době ohrožení republiky nacistickým Německem se stal J. Z. Jedním ze zakladatelů třebíčské Národní Gardy č. 124 a až do osudného Mnichova aktivně sloužil se zbraní v ruce. Po celou válku schovával zbraně, aby je v květnu 1945 odevzdal revolučním jednotkám (bylo mu již v té době 64 let). Josef Zejda zemřel v roce 1950.

   Díky vnukům J. Zejdy jsem měl možnost vidět a pročíst pozůstalost. Je to téma na román a hlavně na roky bádání a i proto zatím předkládám alespoň tento přepis vzpomínek na Velkou válku.

   V Rakouské armádě bojovaly statisíce Čechů a Moravanů. Mnoho jich tam také padlo. Jediné co nám to dnes připomíná, jsou pomníčky na návsích, které již ani nejsou čitelné a fotografie jsou ponejvíce vyloupané.

   Za první československé republiky byli prosazováni jen legionáři (ač to pro spoustu našich dědů byli jen zrádci a dezertéři). O "rakušácích" se nemluvilo vůbec, nebo jen s posměchem. A přitom například hrdinství českých praporů v bojích na Sočské frontě (Isonzo front) se stalo dodnes legendární - bohužel paradoxně ne u nás, ale u italských nepřátel. Jen na Soči a Krasu padlo v letech 1915 - 1917 na 40.000 vojáků z českých pluků.

   A nebyla jen Soča, byly i Dolomity, Karpaty, Halič, Srbsko, Rusko,.......... tam všude bojovali a umírali naši dědové a pradědové. Po válce jim prezident Masaryk nadával do zrádců, ale kdo vlastně koho zradil? Češi žili 300 let v rakouském soustátí. Proto brali jako běžnou věc bojovat za svého císaře. Nebyli z toho nadšení, už i proto, že se jim od německých velitelů dostávalo povýšených urážek. Byli to vlastenci (viz popis mobilisace od F. Pelce), ale také to byli poslušní vojáci, kteří nevěděli nic jiného, než za monarchii bojovat. O nějaké Československé republice v té době nepřemýšlel ještě ani TGM......

   Je proto naší národní ostudou, že na své dědy a pradědy zapomínáme, i když v každé druhé domácnosti si schovávají fotografii svého předka v parádní uniformě a "švejkovské" čepici, či pár lístků polní pošty.

Berte prosím těchto pár vzpomínek jako malý příspěvek k oživení naší paměti.

V Třebíči dne 24. 12. 2011

Zdeněk B. Prukner

     Děkuji bratrům Jaroslavovi a Vladimírovi Zejdovým - kamarádům Loydovi a Syslovi za poskytnutí materiálů po jejich dědečkovi, věcí ve kterých bádám a studuji již druhý rok a stále objevuji nové a zajímavé informace.     Z. P.

Pokračování příště  ...................