KAMARÁDI - Desátník František Pelc
Domobranecký pěší pluk číslo 24
Znojmo - Jihlava, 13. setnina, 2. četa
Ze zkušeností ze Světové války upravil a napsal František Pelc - t. č. desátník u 24.Ldst. v domácím léčení v Rapoticích 76 u Brna na Moravě.
na stránce se pracuje
Díl I.
Byl krásný den, horko až dusno, za to ale vystoupil na naše čela studený pot, když jsme dne 1. srpna 1914 v 12 hodin v noci slyšeli tlouci obecního sluhy na buben v obci Rapotické, který při třech svítilnách četl mobilizační vyhlášku první výzvy až do 39 roků.
Krev se v nás zastavovala, srdce přestávalo tlouci, ženy a děti z postele vyběhnuvše zimou a strachem třesouc plakaly, když slyšely, že jejich živitelé se mají do 24 hodin dostaviti každý ku svému doplňovacímu okresu.
Byly to chvíle velice smutné, zvlášť pro ty, kteří museli téhož dne odejíti.
Nic však naplat, přišla doba k odchodu. Kráčeli jsme ve velkém, ale smutném průvodu, kterému ještě smutečnějšího rázu dodával pláč žen a dítek branců, kteří se téhož dne byli nuceni s nimi snad navždy rozloučiti.
Přišli jsme na nádraží, kde nás čekala velká masa lidu, doprovázejíc svoje muže a dítky ku vlaku. Hudba hrála Loučení, loučení. Vlak písknul - ještě jedno sladké políbení a snad již poslední obejmutí za hlaholu smutně dojímající písně Kde domov můj!? jsme ujížděli jako o závod ku doplňovacímu okresu v Jihlavě. Na stanicích vždy bylo hlučně provoláváno od loučících se se svými milými "Na Zdar".
Zvlášť u stanice v Třebíči byla strašná spousta lidu mávajících kapesníky a provolávajících hlučně: "Na Zdar", což my jsme třikráte opakovali s tou doměnkou, že jest snad to Na Zdar v naší milé Moravěnce slyšeno již naposled. Přijeli jsme do Jihlavy, vystoupili z vlaku a velkým davem, přes celou silnici dlouhou řadou smutně kráčeli ku kasárnám.
Trochu jsme se posilnili a pak jsme čekali, kdy nás budou volati a kam kterého zařadí. Toto čekání trvalo čtyři dni. Pátý den pak nás, co jsme zbyli zařadili všechny k doplňovací setnině (ersatz compagnie). Jelikož už bylo všecko přeplněno, zavedli nás do Brněnské ulice k hospodářské škole, kde nám bylo řečeno: Každý může jít kam chce a zítra v 7 hodin ráno všichni zde.
To trvalo tři dny. Pak nás zařadili ku 13. setnině, kde jsme dostali vše co vojákovi do války patří. Stále jsme si z toho nic nedělali, pak nám ale vydávali plechové skříňky se jmény a obvazy, začalo to s náma trochu třást jen vzpomínkou, když nám bylo řečeno, že kdo to ztratí a padne - nemá jeho žena 30 roků nároků vůbec na nic.
Odpoledne druhý den jsme složili přísahu a už jsme hned pocítili, že jsme vojáci.
Dne 9. srpna jsme měli ve městě Jihlavě slavnou mši svatou a kázání, kde nám bylo poukázáno z jakých důvodů musíme do války jít a jak se máme chovat.
Pak za hrozného provolávání "Heil, Heil, Heil!", ovšem, že odevšech ne, kráčeli jsme domu.
Druhý den 10. jsme měli ještě prohlídku co kterému scházelo a odpoledne jsme měli prázdno. Dne 11. srpna v 3 hod. jsme vyšli z kasárny a kráčeli na nádraží Jihlavské. Cestou k nádraží jsme zpívali, ale zpěvem nadšeným "Kde domov můj"!
Za odměnu nám provolávali české rodiny z oken "Na Zdar!", německé "Heil!" a nebo nic. Naši páni důstojníci se po nás ohlíželi a nebylo jim to vhod, že jsme si ulehčili tou naší nám tak vzácnou a k zpívání milou písní "Kde domov můj?". Přišedše na nádraží, kde vlak nachystán čekal, nasedli jsme do vagonů po 46 a ujížděli ku Znojmu.
Ve Znojmě jsme dostali oběd, ale ten byl tak slaný, že jsme to nemohli jíst. Museli jsme celý oběd vylít do pomyjů.
Bylo nám řečeno, že pojedeme do Sedmihradska. Ale najednou po třídenní a čtyřnoční jízdě octli přes Vídeň, Presburg, Koloszvar, Temeszvar v Nagy Bania.
Tam jsme přijeli 14. srpna ráno, ubytovali jsme se ve škole, kde jsme měli celý den prázdno.
!!! Cestou ve vlaku při rozličných rozpravách, našel jsem přítele, kterého jsem si tak oblíbil, že jsme nemohli bez sebe krok udělati.
Naši kolegové cestou zpívali mariánské písně a prosili modlíce se růžence k p. Marii, aby se za ně přimluvila u Boha, by se šťastně domů vrátili. Můj přítel Zejda Josef, příslušný do města Třebíče pravil: Kolego dívej na ty knechty, jak se modlí a za chvíli se servou. A skutečně jsme museli k tomu zakročit, aby nedošlo ku pračce. Můj kolega je troch kritizoval za jejich nevzdělanost, zároveň jim řekl: Co jsou vám růžence a škapulíře platné, když po motlitbě hned se chcete rvát!
Pak jim vypravoval, jakého on je přesvědčení a pomalu je připravoval na svoji stranu v čemž jsem mu i já pomáhal. Bohužel ale se špatnou jsme se potázali. Naši kolegové nás chtěli hned bíti, takže jsme museli všechno vyvracet aby k tomu nedošlo. Následkem toho jsem si přítele Zejdy tak oblíbil, což i on tak učinil, z čehož se utvořilo nerozlučitelné přátelství. Od té doby jsme jen sami dva rozmlouvali.
Přes Uhry do Haliče
Dne 15. srpna 1914 jsme vyšli o půl šesté ráno z Nagy Bania s průvodem hudby tamní hornické kapely. Kráčeli jsme do 10 hodin dopoledne. Tam byl pohov. Každý muž dostal 20 gr masa, trochu rýže a vařili jsme si polévku. Po poledni jsme vykročili přes Karpaty. Byl to první pochod, na který bude pamatovati mnoho mužů až do smrti. Silnice byla kroucená až na vrchol Karpat. Právě v těchto místech byly Karpaty osm set metrů vysoké a pět set metrů dolů. Když jsme přišli na temeno Karpat, ztratili jsme hlavní cestu, byla tma a my kráčeli jsme stále po jedné nepravé cestě, až najednou přišli jsme ku roklině. "Halt"! velel náš velitel. "Kerteich"! My chudáci zmožení dlouhým pochodem, kráčeli jsme zpět až na vrchol Karpat. Pak jsme se ubírali stranou, málo znatelnou vozní cestou dolů. Byli jsme roztroušeni od sebe, takže jsme nemohli jeden druhého najít, bycho mohli každý do své řady nastoupit.
Náš velitel nás svolával polní píšťalkou, stále při svítilně hleděl do mapy, ale cesty nic neubývalo. Konečně ve dvě hodiny v noci jsme se ocitli na místě.
Místo večeře každý popadl plášť a lehl si kam mohl, nehledíc toho, že měl hlad, a nebo že byla zem mokrá.
Druhý den 16. srpna po slabém a špatném obědě jsme vyšli v půl třetí hod. odpoledne a přišli jsme o 3 hodině odpoledne do Mamaro Sziget. O 8 hodině večerní byl oběd.
18. srpna bylo do poledne prázdno, dostali jsme každý 1/4 l vína. Odpoledne o 3 hodině jsme vyšli a přišli do Rohova o 6 hodině večer. V 9 hodin byla káva bez cukru. 19. srpna jsme vyšli o 1/2 4 ráno bez kávy a přišli jsme o 3 hodině odpoledne do Kereszvaru. Oběd byl o 12 hod. 20. srpna jsme přišli do Haliče. 21. srpna o 6 hodině ráno jsme vyšli, oběd ve 12 hod. a večer v 6 hodin jsme přišli do Deletina. 22. srpna jsme vyšli v 4 hod. ráno, oběd v 12 v poledne. A přišli jsme o 10 hod. večer do Nádvorné. 23. srpna jsme vyšli o půl 6 ráno, oběd ve 3 hod. odpoledne a přišli jsme v 8 hod. večer do Temešnice. 24. srpna vyšli jsme o 7 hod. ráno kde nám bylo veleno tornistry s prádlem odložiti a dáti na vozy. Zato ale každý dostal o 20 patronů více.
Šli jsme asi 4 km, kde jsme přišli na velké pastviště u nádraží. Tam bylo už více vojska od naší Brigády. Oběd jsme měli o 10 hod. Navštěvovali jsme jeden druhého, totiž známé, ale jako by nám to již v duchu někdo řekl, že nás čeká krutý okamžik co nevidět.
Kde se vzal, te se vzal automobil. Hned byl rozkaz pušky nabíjet a připravit se k odchodu. Vykročili jsme o 1 hod. odpoleden a kráčeli jsme bez odpočinku až do 3 hod. do rána. Cestou jsme potkávali strašnou sílu raněných vojínů všeho druhu. Pak konečně jsme potkali zdravotní sbory s 10 vozy těžce raněných vojínů. To nás zarazilo.
Přišli jsme mezi dva kopce, kde jsme si odpočinuli, jenže ten odpočinek byl krátký.
25. srpna o 4 hodině ráno bez snídaně jsme se rozestavili vedle kukuřice, které mohlo být asi 6 měřic. Bylo veleno kukuřice polámat a na zem položit, abychom mohli skrz ni střílet. Bylo to hotovo. Teď jsme šli zpět a začali jsme kopat zákopy, bychom mohli býti kryti před nepřítelem.
Když bylo vše hotovo, čety rozděleny a stráže postaveny, dostali jsme oběd o 2 hodině odpoledne. Kozáci, kteří byli nablízku nás znepokojovali. Asi 1 km od našich zákopů byla továrna, kde byli kozáci ukryti a odtud vyjížděli na lov, a kde mohli naše hlídky přepadnout, nevidomě stříleli, ale s velkým úspěchem, co rána to smrt jistá.
To bylo naše první spatření prohlédnout, jak to skutečně ve válce vypadá. Konečně naše hlídky dodaly si odvahy, aby obklopily továrnu a kozáky zahnaly. Dále byla vesnice, která byla zničena od ruských vojáků. Do té vesnice jsme chodili na zvědy a vždy jsme odtud něco donesli. Jednou prasátko, krocany, slepice, kohouta, šest byciklů, krásné zbraně, dýky, koně s vozem atd. Ukořistěné věci si náš p. major nechal schovat pod most a po celých 5 dní žil královsky, kdežto my museli koukat v zákopech o hladu. Sirek jsme neměli, zapalovali jsme si jeden od druhého dýmky tak, že až 16 - 20 si zapálilo od jedné sirky.
Náš pan major Donstberger a oberleut. Potteny, Lt. Luskarten, ti velice byli nadšeni do války, pozorovali jsme to hned cestou. Když jsme byli nejvíce po cestě unaveni, tu pávi jmenovaní za každý špatný krok a sebemenší nepatrné provinění na které se nebere zřetel ani v čas míru, nato pak ve válce, nám nadávali "Bohmische Hunde"!, "Rauberbande, Saubande Ich Leids eine Schweine"! To trvalo tak dlouho, až před samým nepřítelem páni Potteny a Lustkarten prchli do nemocnice. A co nám všeho nasliboval, až budeme v Rusku. Všechno bude vaše pravil.
Dne 23. srpna na těch místech co jsme teď v zákopech byla velká srážka. Naše vojsko bylo zahnáno útokem proti ruským strojním puškám a dělům, takže z naší armády zůstalo něco okolo 600 mužů zdravých. Brigadýr Florei Szabo za ten hříšný čin, kterého se dopustil na našich vojácích hanebně zemřel na válečném poli. Zastřelil se sám svým revolverem.
Dne 26. srpna o 12 1/2 hod. odp. nás uvítali páni Rusi a sice tím, že do nás vystřelili 100 salv z děl. Naše kanonáda jim na to ani neodpověděla. Měli jsme 4 děla a 2 ze starého rázu, takže jich vůbec naši vojáci nemohli použíti. Ztráty naše byly nepatrné. K přestřelkám došlo vícekrát, co se týkalo stráží i v noci, z čehož jsme si nic nedělali.
27. srpna slyšíme hučeti aeroplán. Náš šikovatel praví to je ruský - střílet a již rozděloval četám cíl, jak má která četa vysoko střílet. Než pan nadporučík praví nestřílet, to je náš a začali se hádat, až byl aeroplán daleko. Šikovatel rozzloben praví: Pane oberleut. Proč se nesmělo střílet, já vím zcela jistě, že to byla ruská barva. Nadporučík praví: Tedy jste měli nechat střílet a dejte mi pokoj.
Na to pak 31. srpna o 2 hod. odpolední se strhl veliký hluk. Vylezeme ze zákopů a vidíme, že naši kolegové utíkají zpět. Toť se ví, že jsme nezůstali poslední, ono sice hanebně utíkat, ale zdrávě, jak praví přísloví, které jsme si dobře zapamatovali.
Běžíme stále až přejdeme přes řeku Dněstr, kde byly dva velké mosty, železniční a povozní. Jak zašlo poslední vojsko, bouch-bác, mosty letí do výšky od našich vojáků. Co to? Ptáme se. Odpověď zněla: Naši vojáci s německým a rumunským vojskem se spojili a Rusi obklopili a ženou je do řeky Dněstr. Proto musíme utíkat, že by nás ušlapali, jak je jich mnoho. Dobře, uvidíme. Mezitím byla ale ze zákopů vyslána hlídka, aby zjistila sílu nepřítele. Vůdcem byl svob. Nesl. Za 3 dny se vrátili za námi, nemoha se vyplést z nepřátelských ruk, až po velké opatrnosti se jim to podařilo, že nás za 3 dny došli. Svob. Nesl byl povýšen na četaře, dostal kříž a 10 K odměny.
Pak jsme se dozvěděli, že Rusi neutíkali, ani nebyli hnáni, nýbrž chtěli obklopit nás a dát nám nožičky.
V Nižnově jsme drželi hlídky 2 dny. Najednou slyšíme Rusi, Rusi! - kozáci! Lidé se hned stěhovali, zanechávajíce své domky pusté, dobytek vypistivše na pospas - utíkali před nepřítelem. Bylo vskutku smutné podívání. Lid přímo zoufale utíkal před námi, maje strach z Moskalů, jak Rusi nazývají. Jeden táhl vozík, ten pytel přes rameno, onen koš, tam zase vůz koňmi tažen na kterém seděli starší občané a dítky. Pláči a kvílení nebylo konce až konečně jsme se odtáhli na pravou stranu, kde jsme měli čekat na nepřítele.
Šli jsme asi 3 km, kde jsme museli kopat zákopy vedle kopce. Kopec byl hodně vysoký a velice široký, ale nás bylo málo. Když jsme byli se zákopama hotovi, přišel nový rozkaz, se kterým přijeli dva husaři. A sice: Hned opustit místo a utíkat zpět. Blízko, asi 8 - 10 km jsou Rusi, kteří jdou v kolonách proti nám.
Káva, která měla býti za oběd a večeři nebyla ještě hotova, proto se musela vylít a my s prázdnými žaludky utíkali dál ku městu Stanislavi. Přišedše do Stanislavi o 1/2 10 večer, vidíme mnoho vojska různých pluků mašírovat sem a tam. Měli jsme 1/2 hodiny odpočinek. Pak jsme museli kráčet až do 3 hod. do rána znaveni tak, až mnozí plakali, což nebylo nic platné, jen to, že jsme měli nad nimi soustrast.
Ostatně nám do veselosti taky nebylo, ale můj kolega Zejda mně stále nutil a těšil, tak mě ta cesta ještě ucházela.
Přišli jsme na místo, lehli jsme kam kdo mohl, nedbajíc že je mráz. Ráno o 8 hod. jsme měli kávu, o 11 oběd a zase dále jsme kráčeli. Přišli jsme na silnici, teprve jsme viděli mnoho vojska a strašných vozů (trénu). Připojili jsme se k nim a pomalu postupovali ke Stryji. Silnice byla rozježděna na půl metru prachu, takže jsme museli jít po poli. Zde jsme viděli mnoho koní popadaných, vozů rozbitých a mnoho stěhujících se obyvatel, čekali jsme u silnice až vojsko zajde, by mohli dále cestovati.
Přišli jsme do vesnice, kde jsme měli přenocovat. Jsouce hladni s mým přítelem Zejdem, vyšli jsme si trocho do vesnice, po nějakém zákusku, byť i brambor byl, poohlédnout.
Předně chtěli jsme si koupit chléb, ale tamní obchodníci pouze řekli "niemá". Konečně jsme koupili za 1 Kor. chleba a dostali od jedné hospodyně bramboru a soli, do kterých jsme se pustili s velkou chutí. Pak jsme koupili mléka a Zejda vařil kávu, já donesl másla, do kterého jsme se hnedle pustili a kávou zapíjeli. Ten den se nám dosti dobře vedlo. Oběd nebyl žádný, proto jsme měli mít k večeři guláš. Jest 7 hodin večer, příjde náš velitel setniny a volá "Tagscharge"! Hned všechno připravit k odchodu. Guláš napolo vařený vylil do bláta a my hladoví kráčeli večer dále ani nevědouc kam. Cestou jsme se dozvěděli, že naše setnina musí chodit s vozatajstvem, aby ho kozáci nepřepadli. Kráčeli jsme celo noc, až v 10 h. jsme přišli k řece Dněstr, kterou nám bylo přejíti, ale jak. Most byl ještě 3 míle od nás daleko. Trén pčejel přes vodu a my museli hledat, kde bylo řečiště široké, abychom mohli přejít na druhou stranu. Konečně jsme přešli na druhou stranu. Konečně jsme přišli na mělkou vodu. Boty vyzout, kalhoty vzhůru a do vody. Byla studená, vítr ostrý vanul a voda byla přec místy dosti hluboká, takže jsme si kalhoty a pláště hodně zamočila. Následkem toho blouzení se náš trén ztratil a my museli hledat, až ve 4 hod. odpoledne jsme našli náš prapor, ale bez kuchyně. Museli jsme čekati, až nám uvařili od cizího pluku večeři, kterou jsme dostali za dva dny až o 7 1/2 hod. večer. Mezi tím ale můj přítel měl kávovou konservu, uvařil kávy, kterou jsme vypili, ale jen čistou, protože jsme chleba neměli. Po tu dobu jsme slyšeli velký konzert z děl, ale nevíme říct jestli z ruské strany, nebo z naší. Nic jsme neviděli, jen jak naše dělostřelectvo již zesílené v nejvyšším trysku ujíždí směrem ke Lvovu na pomoc. Bylo to 5. září.
Druhý den 6. září jsme dostali ranní kávu bez chleba, naději na chléb jsme ani neměli, poněvadž jsme podle všeho viděli, že utíkáme před nepřítelem. Chránili jsme trén. Bylo asi 12 hodin, slyšíme střílení z pušek. Náš velitel Potteny zapomněl na velení, skočil z koně a utekl do lesa, který byl blíže silnice a hned ležel na jeho nemotorném bříšku. My jsme skočili hned do příkopu u silnice a čekali co bude dále. Najednou slyšíme cosi hučeti. Pozorujeme a on to byl ruský aeroplán, na který přední stráže stříleli, čehož se pan Potteny polekal. Byl to poslední jeho pochod. Druhý den šel do nemocnice. Zase jsme se zbavili jednoho, kterého jsme tak rádi viděli a slyšeli, když z jeho vypasených úst zaznívala tak mile dojemná 100 x opakovaná slova Rauberbande, Saubande atd.
Když jsme vozatajstvo dopravili na místo, museli jsme 2 hodiny kráčeti zpět ke svým kolegům, kteří byli na odpočinku ten den odpoledne. Oběd byl až večer a my hladem sotva mluvíme.
Bylo slyšet hlasy mezi mežstvem: Kamarádi, kdo se nají, ať si také tahá kabelu a znamení hanby (brotsack). Jeden důstojník to slyšel a pravil: menáž máte dobrou, jen moc nemluvte, víte že je to přestupek válečného paragrafu? Mohu vás zastřelit! Co jsme měli dělat, trpět dále a mlčet. Ten den jsme dostali dopisy od našich milých a dozvěděli jsme se, že druhá výzva jest svolaná. My mysleli, že ono už bude konec a ono "bác". Zase o 20 % více strachu. Stále nám slibují, že nikam nepůjdem. Ale my už tu smrť cítíme jak liška pach.
Chystali jsme si nocleh, měli jsme nocovat venku. Přijdu k jedné chalupě, tam vidím 100 úlů rozbitých, rámečky vytrhané a včely lítají vedle, někde v chumáčích sedí v úle. Ptám se, co to znamená. Byli před námi honvedi a ti to zpustošili. Do rána byl na vodě led. Záblo nás do noh, tak že místo spaní jsme museli chodit a se ohřívat. Dne 7. jsme dostali čistou kávu, ke kteréž jsme pekli brambory, abychom trochy ta hladové žaludky vyplnili, ale bramborů jsme neloupali.
Bylo 9 hodin dopoledne, dostali jsme oběd, který neměl velké ceny, sotva 20 gr. masa, nejvíc 20 lžic polévky, do které se po vydělání masa naleje 2/3 vody. Zamíchá se a hned je. Tak se u nás vařilo. O 12 hodině jsme vyšli a kráčeli jsme do 4 hodin odpoledne. Bylo tam velké pastviště, kde celá naše Brigáda nocovala.
Dnes byl vyvázán 2 hodiny jeden muž - sluha pana Donstbergera za to, že se hlásil nemocen. A sice pravil: "Ty sviňa škaredy, ty potvora, já budu cvočky žrát a potom marod. 2 hodiny uvázat!"
Když jsme chtěli míti kávu, museli jsme nosit vodu 1 hod. cesty S přítelem Zejdou jsme pekli brambory. Dne 8. září jsme měli prudký budíček o 2 hod. ráno. Káva byla uvařena, ale neměli jsme čas jíti pro ni. Vyšli jsme hladem. Bylo 9 hod., když nám náš velitel pravil: naší úlohou jest hnáti nepřítele. Pár km před námi jsou bažiny a tam musíme nepřítele zahnat, ale až ho poženem, nesmíte utíkati, jen pomalu jít a hodně střílet. Kolega Zejda praví: no tak kolego, co tomu říkáš, pořád máš strach a ono to dobře dopadne, vždyť jsme až poslední. Před námi už jsou vojáci. Těšil mně stále, ale na mně to docela nic neúčinkovalo, což mého přítele hned mrzelo při pohledu na mně, z čehož mně obyčejně káral, abych nebyl zbabělcem, a stále mně líčil a zpříjemňoval všelijakými novinkami, jen aby mně rozveselil, což se mu zřídka kdy poštěstilo.
Přišli jsme do Lednice, kde jsme byli utábořeni v zahradách. Ponejprv jsem se najedl vojenského obědu. Kolega Zejda šel nakrást bramborů, hornist Strašák vařil kávu a pak jsme se po bratrsku rozdělili. Na to jsme dostali oběd, kterého jsme měli všici dost. Po obědě jsme dostali každý muž 2 kousky čokolády na oslazení života před smrtí, která mnohé z nás co nevidět čekala, o čemž jsme neměli ani zdání.
O 1/2 2 jsme vyšli, ale jaksi čerstvo a kráčeli v tu stranu, kde bylo slyšeti hřímání děl. Čím blíže jsme přicházeli, tím více nemilých nám zjevů viděli. Strašné spousty vystěhovalců na pastvišti plačících, dobytek též dával najevo bučením svoji nespokojenost. Pole byly udupány tak, že nebylo znáti jestli jest to cesta, nebo brambory a neb silnice. Koní zde leželo mrtvých, kteří již byli v rozkladu, což vydávalo smrdutý zápach a ještě většího zápachu bylo v místech, kde byl porážen dobytek pro vojsko a všechny odpadky nechali ležet na poli nezakopané.
Přišli jsme k vesnici a tam vidíme mnoho sanitních vozů a dále potkáváme trupy zajatých rusů, kteří se na nás smáli a nám salutovali. Bylo jich tři oddělení čítajíce asi 600 zajatců. Dále jsme potkávali sta a sta lehce raněných spjechajících ku první lékařské pomoci. Pak jsme potkali kolik vozů z těžce raněnými, na které bylo smutné podívání. Velice nás to rozechvělo.
Na místo jsme přišli o 9 hodině večer. Bylo to u řeky na louce, kde nebylo ničeho nač bychom si mohli lehnout. Zima nám byla, do noh nás to záblo, že jsme byli nuceni udělat oheň a ohřívat si nohy. Však to netrvalo dlouho a přišel důstojník a velel hned ohně zhasnout.
Dne 9. září ráno jsme vyšli o hladu ve 3 hod. kráčeje přes zahrady - okolo vesnic, by jsme nebyli pozorováni, neb snad přepadeni. Tam jsme šli přes ty bažiny, do ktrých jsme měli nepřítele hnáti. Na to jsme nepomyslili, že tam najdeme mnohý z nás hrob. Bylo pět hodin, než jsme přišli k lesu a sice hustému za samých kusů habrů, lísky, hlohu, šípů a z jiných. Bylo nám veleno pláště složiti na tornistry. Když bylo vše hotovo, zní rozkaz: Bajonet auf! V tom vidíme kněze s křížkem v ruce jak chodí od muže k muži, žehná a dává líbat sošku. Přítel Zejda praví: Kolego, co tomu říkáš? Podívej se na ty blbce jak mu líbají ruce. Pojď stranou, ať se nám to vyhne. Což se také stalo. Všichni rozstoupnuti kolem lesa pokračujeme dále.
Příjdeme ku konci lesa, slyšíme prudkou střelbu ze strojních pušek. Teď jsme teprve věděli zcela jistě, že jsme skutečně v té rezervě, jak nám bylo řečeno a sice na prvním místě. A kanony ruské, které byly od nás 20 m vzdálené, také byly považovány za naše, aspoň nám tak bylo řečeno od důstojníků. Ano tady je to. Déšť kulek nám vedle uší hvižděl a my žádného nevidíme a je dán povel hurá ku předu. Přiběhnuvše asi 100 m od vesnice v které byli Rusi schováni, majíce na kostelní věži a stromech strojní pušky, sami jsouce schováni po půdách, chlévech, z oken a děr pilně po nás stříleli, ničeho jsme neviděli, jen oheň sršící z pušek a dým. Náš velitel, když to viděl, velel hned sto kroků nazpět, ale sotva to dořek, padl i s jeho adjunktem ruským šrapnelem. V tom zmatku někteří couvali až hodinu. My zůstali v lese a čekali až příjde posila, která přišla po našem příchodě i s dělostřelectvem za 2 hodiny. Pak se nějak donesla zpráva, že nás Rusi pronásledují v lese, hned začala naša kanonáda i honvédi, kteří byli ukryti asi 1 km za námi na kopečku jako záloha, do lesa střílet, kde my jsme byli ukryti. To nám tak ještě scházelo. Když nebylo jinači pomoci, velel poručík Naubaer, aby šli někteří muži zapáliti ves. Za malou chvíli ves počala hořeti a nepřátele utíkali ze vsi, kde čekalo od naší setniny 14 mužů, kteří vzali nepřítele útok, který se hnedle vzdal, bylo jich 321. Od celého pluku jsme zajmuli ten den 1100 Rusů, 12 důstojníků, mezi nimi dva inženýři, kteří naše plány Rusům zaprodali. Za to byli hned na nejbližším stromě oběšeni. Tamní občané, kteří pomáhali nepříteli kopati zákopy, byli též zajati a odvedeni. Též jsme viděli, jak z nepřátelského tábora byl tažen telefon do vedlejší vesnice a stařena telefonovala do ruského tábora o našem postupu, následkem čehož byl nepřítel na nás připraven.
Divil jsem se velice zmužilosti mého přítele Zejdy. Když v tom zmatku jsme prchali hledíce se zachránit, přebehnuvše k záloze, totiž honvédům, do kterých šrapnely tloukly a je ranily, tak že tito byli též nuceni utíkati. Přítel Zejda, octnuv se po boku honvédského poručíka, vidíc, že mu mužstvo utíká pravil: Pane leutnant, zůstaňte zde, ať neutíkají, to přece nejsou vojáci. Poručík jsa zahanben křičel, lál, volal po uhersku na své vojáky, což nic nepomohlo. Začal pak do nich střílet z revolveru, ale nic naplat. Když to nebylo nic platné, vrátil se též za nimi, kde jich bylo utíkati přes řeku Dněstr. Mosty byly rozbity, takže museli lézt po traverzách vyhozeného mostu.
Večer pak jsme se sešli ve vesnici, kde byl náš trén. Jak jsem svého Zejdy spatřil, padnuv mu kolem krku, líbali jsme se, měli jsme velkou radost, že jsme se ve zdraví sešli. Toho večera se nás sešlo asi 300 mužů z celého pluku. 1200 bylo raněných a mrtvých. Pak v 10 hodin večer jsme již dostali trochu jídla. Šli jsme spát, ale nemohli jsme, zastrašeni, čekajíc každou chvíli pronásledování. Zejda praví: Toto bylo fajn, ač mě se to moc nelíbilo, dával jsem svoji nevůli najevo, ale on pravil: Neboj se kolego, kdyby tě zastřelili, já tě pomstím. Já mu děkovav, že se raději chci těšit životem, než být pomstěn. Ale na Zejdy to pranic žádný dojem neučinilo, byl to hodný, mírumilovný člověk, ale měl kočičí povahu, zůstával při těch nejhroznějších pádech velice chladný. To bylo vždy jeho: Pelci, děkuj se za mně.
Dne 10. září jsme postupovali dále proti nepříteli. Tam jsme teprve viděli hrůzu války. Přišli jsme na ta místa, co jsme včera válčili. Bylo to smutné podívání, viděli jsme tam naše spolubratry mrtvé. Též jsme zastřelili jednu Rusínku, která okrádala zabité vojáky o peníze a prádlo. Našli jsme u ní 65 Zl. a nějaké prádlo. Šli jsme asi 15 km, kde nás nepřítel čekal, to už nebylo tak hrozné jako 9., ale bylo toho také dosti. Rusi byli zase ve vsi, kterou zapálili naši vojáci. Ves začala hořeti, náboje ruské explodovaly, dobytek jsa popálen ohněm, nemoha utéci bolestně vyrážel smrtelně úzkostlivé hlasy ze sebe. Byl to strašný okamžik. Kdo za to bude odpovídat? Bylo slyšet mezi mužstvem.
Boj trval až do 9 hodin, do večera. Ten den byl také náš trén pronásledován, takže jsme vůbec ani nejedli. Dne 11. září časně ráno jsme utíkali hodně daleko, až konečně jsme měli pohov u jedné vesnice, kde byl oběd. Nocovali jsme v poli. Viděli jsme teprve to hlavní, co nám ještě viděti nebylo. Kráčeli jsme přes válečné pole, kde leželo spousta mrtvých a různě zohyzděných. Koňů, vozů rozbitých, pušek polámaných, tornistr, botů a šatstva. Nábojů ruských bylo tolik, že u každého muže jich zůstalo nejméně čtvrť (míra na měření obilí). Též tam byl ruský vůz s nábojem dělovým, koně zabiti a vůz tam. Naši kolegové jdouce kolem a vidouce tu hrůzu a ty následky války, každý zbledl, otřásl se a vyrazil jen "Ach, ach"§, více nemohl žádný říci.
Vždyť můj Zejda, tak byl ke všemu chladný, ale tentokráte jsem viděl, že i jej tento zjev obměkčil. Pravil: Kolego, viděl jsi to? Co tomu říkáš? Je možno, jak mnozí se domnívají, že by byl Bůh? A činil ještě další poznámky, čehož si v tu chvíli ani žádný nevšímal.
Ten den z našeho pluku udělali z dvou setnin jednu, takže nás byla sotva polovina. Večer jsme dostali tři muži jednu konservu dohromady, s tím rozkaz, že žádný ji nesmí sníst. Též jsme dostali 8 mužů jeden chleba na rozdělení.
Dne 12. září jsme ve 3 hod. ráno vykročili - trein za námi a všecko vojsko se houfuje zpět k Uhrám. Už je poledne, žádná rána a nic slyšet. Zejda mě praví: Příteli, co tomu říkáš? Toto je mně podezřelé. Buď utíkáme, nebo je konec války - já tě nechci překvapit, ale možné to bude. Já jsem to vždycky říkal, že to nemůže dlouho trvat. "No uvidíme"! Kráčíme až do 12 hod. bez odpočinku. Hladoví, od včerejška nic nejedli, jen ten kousek chleba, přišli jsme ku poli, na kterém byla řípa. S chutí jsme každý jednu vytrhl a začal jísti. Však v tom něco pleskne a zas podruhé. Obrátím se a vidím, jak páni důstojníci šavlemi tlukou do mužů, do zádů při dobývání řepy. Teď nám nezbývalo nic, jen trpět hlad. Přišli jsme o 12 do vesnice, kde nám bylo řečeno, že v okolí se potuluje asi 3000 kozáků a znepokojují obyvatele. Mezi tím nám bylo řečeno, že shora přišel rozkaz: Za to, že jsme byli v ohni, budeme teď běhat po Haliči a Uhrách a chytati kozáky a desertéry.
Pak jsme bez obědu šli dělat zákopy, ale už ruského systému - hluboké na výšku muže a do všech stran připravené na střílení. O 5 hod. jsme byli hotovi. Šli jsme zpět do vesnice na oběd. Vtom přišel rozkaz, hned jíti pryč. Někteří jedli, někteří ne a ostatní se vylilo a my ubírali se stále v deštěi a blátě celou noc až do půl druhé do noci.
Pak jsme utíkali dnem i nocí v dešti, blátě a v zimě spávali jsme venku. To byly nejhorší dny pro nás. Mnohý z našich vojínů potichu, ano i nahlas zaplakal. Jestli ale někdo něco řekl, hned se mu hrozilo zastřelením. Muži nemohli už vydržeti, zůstávali pozadu a když jsme přišli do vesnice, nemohli jsme se najít, protože naši důstojníci se o nás nestarali. Museli jsme byty hledat sami a nebo spát pod okapem. Byly to pro nás nejhorší doby utrpení.
Dne 16. září jsme se pustili cestou vozní, kde jsme pak bloudili. Přišli jsme pak konečně na cestu po které nebylo jezdíno. Všechno od vody vybrané, bažiny velké a strašné kopce. Vyšli jsme nahoru na kopec a slyšeli jsme rozkaz: Tornistry odložit a celý pluk jít dolů spravovat cestu, by trein mohl s dělostřelectvem vyjet. To trvalo do dvou hodin odpoledne. K tomu ještě dostali mnozí fírové a kapráli od Oberleutnanta facek, ale žádný ani necekl.
Konečně jsme přišli o 2 hod. odpoledne do Sušice. Tam jsme byli dva dny na odpočinku, za ty nelidské pochody, co jsme o hladu za ten týden prodělali. Krást jsme nesměli, peněz neměli, co jsme měli dělat. Hlad byl a velký hlad.
Můj přítel Zejda a hornist Strašák - starý pytlák, přišli hned na pravou stoupu. Zejda ukradl kávovou konservu a Strašák 1/4 Staniolu (kokosové sádlo). Na mě nezbývalo, než obstarat brambory. Inu, málo platno. Ráno jsem o 9 hodině vstal a šel do polí, nasbírat bramborů plné kapsy, zašel do lesa ulomit pár větví, by to nebylo tak nápadné a pálil radostně domů s tou doměnkou, že si zas jednou dopřejem bramborů. To byla u nás taková vzácnost, jako u žebráka pečená husa a litr vína. Zejda vařil, já přikládal a hornist šel na ovoce - jablka, které jsme uvařili a požívali po bramborách a kávě černé, myslíce že jsme na posvícení. Na ty chvíle nesmíme nikdy zapomenout, poněvadž to byly pro nás dny velevítané, jen že jich bylo málo.
18. září nám dovezli polní kuchyně. Až do té doby jsme vařili v kotlích. Předem když jsme vymašírovali, museli jsme na rastě vypůjčovat od polských židů kotle, které byly rezavy, napřed je očistit a pak vařit. Následkem toho jsme museli trpět hlad. Někdy se vypůjčil kotel velký, jindy malý, toť se ví, že bylo málo obědu - no byli jsme Landšturm - nejudatnější a nejvyspělejší vojsko, jak nám bylo shora řečeno. Jen, že z nás nadělali mrzáků se žaludky a revmatismem a co nebyli, ta zastřelili anebo poranili.
Na tomto rastě jsme se cítili já a můj přítel Zejda nemocni. Nechavše se přihlásit co marod půjdem k prohlídce a naštěstí já a Zejda jsme byli posláni do nemocnice. Ještě nám bylo mnoho zkusit, než nás po třídenním útěku v dešti a blátě poslali do nemocnice.
Dne 19. září jsme byli posláni z Uherce do Olešnice a odtud do Sanoku do nemocnice. Na cestu jsme dostali za celou dobu lénung a sice každý 7 Kr. Chtěli jsme si nadejíti z zpříma cestu k nádraží, pustili se vozní cestou v dešti. Najednou přijdeme k řece a most nikde. Tedy chtěj, nechtěj boty dolů a hajdy do vody. Trochu jsme se u toho pohádali, ale to bylo jen z přátelství.
Přišli jsme do Olejnice, naložili nás do otevřených vagonů, kam na nás pršelo, zima s námi třásla a my jeli až do 11 hodin do Sanoku. Tan jsme prvně hleděli dostat něco k jídlu. Šel jsem se Zejdou a koupili jsme pro kolegy pro každého 5 vajec za 1 K., chleba a sami jsme si koupili ještě k vejcím husu. Ale všecko jsme to snědli, tentokrát jsme se měli moc dobře, od té doby se to začalo obracet a nastávaly nám lepší časy. Ráno jsme šli do nemocnice, ale ta už byla vystěhovaná před nepřítelem. Zejda tam měl známého lékaře a ten nás poslal do Jihlavy, za což jsme byli se Zejdou velice vděční.
Jedeme ze Sanoku, koupili si na cestu jídla a pití a jeli jsme. Jeli jsme přes Uhry, kde jsme dostávali u Červeného kříže thé a někdy párky, tak, že nám to ještě ucházelo. Přijeli jsme do Rutky a odtud nás chtěli poslat do Trenčína. Štěstí nám však přálo a Zejda to zprostředkoval a poslali nás do Jihlavy. Jsme od 19. září přes Odenberg, Přerov až do Brna, kam jsme přijeli 26. září ráno. Tam nás naložili na dráhu a vezli nás do nemocnice. Po vyčištění nás ubytovali do německé techniky, 4. patro, 135. U mě konstatovali srdeční vadu a přítel Zejda šel na operaci na slepé střevo. Navštěvoval jsem ho, těšil jsem se s ním, ano i my jsme se dělili po bratrsku z dárkama, které nám nosili naši známí a ženy. Pobyvše v nemocnici 4 neděle bylo nám nutno se rozloučiti. Zejda leží ještě v nemocnici a já jsem byl poslán do domácího ošetřování. Bylo to smutné loučení, když se tak dva nerozluční přátelé musí rozejít, popřípadě již navždy.
Když jsme se loučili tedy jsem mu slíbil pytel bramborů na upomínku, že je tak rád se mnou jedl a pak proto, že byl přítel bytem ve Vídni, kde byly brambory náramně drahé.
Také jsem slíbil životopis a cestopis ze Světové války, kterou jsme šťastně až do doby onemocnění prodělali.
Zejda už vyvázl z války operací, ku které se podvolil a já nemohu nic psáti, poněvadž nevím jak se se mnou stane. Nebude-li válka u konce, než se uzdravím a budu-li tam muset jíti, nevím jestli už takového Zejdu najdu. Jestli pak to šťastně přežiji.
Až se vrátím, napíšu ti milý příteli další pokračování války v druhém vydání, které snad bude obšírnější než toto. Budu miti více klidu a lepší myšlenky, prozatím se musíš spokojit s tímto.
Stále mám na paměti Schwarmlinie, Ach ta nešťastná schwarmlinie, kam až to dovedla!
Na Zdar Pepíku