MOJE ZÁPISKY - Svobodník Josef Zejda

Rok 1914

   Když byla vyhlášena mobilisace, byli jsme usadění ve Vídni. Já byl zaměstnán jako sluha ve dvorní státní tiskárně. Mobilisace vyvolala ve Vídnivelikou radost a nadšení pro válku. V sobotu 1. srpna jsme měli nastoupit. Rozloučil jsem se s rodinou a společně s kamarádem Kružíkem jsme jeli do XVI. okresu, kde bylo shromáždiště pro domobranu. Tam bylo ale již tolik nedočkavých co chtěli již býti vojákama, že se nemohl nikde ani hnout. Jeli jsme tedy zpět domu do III. okresu.

   V neděli opět nastalo loučení a jeli jsme do Třebíče. Tam jsme se zdrželi do pondělí a jeli do Jihlavy. V Jihlavě bylo také velké vzrušení. Sešel jsem se tam s mnoha kamarády co jsme aktivně u 81. p. pl. sloužili. Já měl ale v květnu již domobraneckkou knížku, tak jsem patřil k domobraně. Přijel do Jihlavy za mnou bratr František, tak jsme se tam šťastně sešli.

   Hlásili jsme se v Hospodářské škole a tam jsme byli též tříděni. Já byl přidělen k 13. pol. setnině 24. dom. pluk. Bylo tam mnoho známých a stále veselo. Dostali jsme nový šedý mundur a černé mantle a přísaha stíhala přísahu. Měl jsem to pořád jen za legraci. Několikrát jsme museli v plné zbroji nastoupit.

   Další pokračování je uplně vypsáno přítelem Pelcem v prvním díle.

Díl II.

1914

   Předešlé příběhy psal můj dobrý přítel Fr. Pelc z Rapotic. Pelc z nemocnice odjel domu na dovolenou a já zůstal tam. 8. října jsem byl operován na slepé střevo, což bylo původcem mého onemocnění. Operaci jsem šťastně přestál a dosti rychle jsem se zotavil. 11. října přijela za mnou žena s Lojzinkou z Vídně a bratr z Krucemburku. Měl jsem radost, ale nemohl jsem ještě z postele. Večer bratr odejel, ale ženka s dceruškou zdrželi se u mě 3 dni. Na bytě byli u Klempířů kteří byli hodní lidé.

25. října navštívil mě otec. Ve spitalu jsem se měl dobře.

18. října.14. jsem byl z nemocnice přidělen do Lazaretu Červ. Kříže v Králově Poli u Brna ve Vila Croj.

30.XI. navštívil mě tam bratr.

5. XII. jel jsem za rodinou do Vídně.

12. XII. jsem jel na 2 dení dovolenou do Třebíče. 23. XII. dostal jsem 4 dení dovolenou na vánoce za rodinou do Vídně. V Lazaretu bylo moc dobře.

1915

4. II. z lazaretu (Král. Pole) zpět do záložní nemoc. něm. techn. Brno.

12. II. propuštěn z nemocnice a přidělen na Samlstelle.

14. II. ze Samlstelle do Reconvalescentu domobrany 14. a 24. Bylo to tam horší než v žaláři.

20. III. jsem jel jako úplně zdravý ke kádru dom. reg. 24. ve Znojmě.

22. III. jsem byl od kádru přidělen k strážní setnině III.

9. IV. jsem byl povýšen na svobodníka.

11. IV. v Třebíči na 2 dení dovolené.

23. V. přijel za mnou do Znojma bratr, pracoval již v Třebíči.

2. VI. Stěhovala se žena i dětima z Vídně do Třebíče, neb ve Vídni byla již bída. Mluvil a potěšil se s nima na nádraží ve Znojmě. Naše setnina byla připravena na odchod do pole, tak jsem se s rodinou na delší čas rozloučil. U setniny jsme se měli dobře. Na přítele Pelca jsem často vzpomínal, byl právě ten čas u hudby pěš. pl. 81 a často jsme si dopisovali.

Podruhé do pole!

14. června jsme kráčeli za zvuku hudby z baraku znojemských na nádraží. Setnina byla jako rodina. Velitel byl ndp. Vacek, tichý člověk, ale zvlášť rozumný a hodný byl šikovatel Rocker.

16. VI. příjezd do Rzesova (Halič). V Řešově byla naše setnina přidělena do. Etap. praporu 505 jako 4.tá setnina. Velitelem praporu byl starý nadpraporčík Správka. Řešíc byl právě vyklizen od Rusů. Byl tam velký nepořádek. K jídlu se dostalo ke koupení dost. 1. a 2. setnina byla od dom. pl. 25 a mi 4tá od dom. pl. 24. Prapor sestával ze samých moravců, jen malé procento němců z Brna. Já byl u 3. čety s nezapomenutelným přítelem Rud. Vlkem, který mě vynahradil Pelca, byl ale více energičtější. Ostatně jsme se všichni dobře snášeli. Drželi jsme rozmanité stráže, eskorty a patrole.

27.VI. Odchod z Řešova do Sokolova.

28. VI. ze Sokolova k Sánu, kde jsme byli již ve válečném pásmu. Vypálené neb hořící vesnice, transporty raněných zarážely kamarády, kteří to ještě neviděli. Dorazili jsme do Saržiny, která byla vypálená, tak jsme se ubytovali v prázdných zákopech. K jídlu nic nebylo, neb trein byl ještě daleko za námi. V odlehlých ramenách Sánu jsme chytali ryby, které se tam jen hemžily a jedni je pekli a někteří vařili. Zbírali jsme též munici, dráty atd.

1. VII. ze Saržiny, přes hranice do Harašuk (Ruské Polsko). Utábořili jsme se v lesi. Druhý den jsme z chvojí a stromků stavěli chaty. Měli jsme velkou bídu. Maso červi prolezlé se vařilo a malé veky kukuřičného chleba, které jsme si sami pekli. Kamarádů onemocnělo moc na úplavici. Ulohou naší bylo držet kanonirunk-stráže. Byla tam koňská polní dráha a skladiště nábojů. Tak jsme jezdili s pol. drahou do Janova a odsud se vše trénem rozváželo do okopů.

9. VII. jsme 1., 3. a 4. setnina odešli z Harošuk zpět do Haliče, do Rudniku na stráž. službu. 2. setnina tam zůstala při polní dráze. U Rudnika v lese jsme si opět stavěli baráky z nouze.

17. VII. explodoval na nádraží vagon s dělostř. náboji. Mnoho vagonů, zásoby, proviant, magazín, vše bylo smeteno a zničeno, neb nastal ihned velký požár. Byli jsme hned alarmovaní, zachránit co se dalo. Přišlo tam mnoho zajatců a vojáků, kteří tam byli zaměstnáni o život. Měli pak ponejvíc na polo spáleni pohřeb.  My jsme si taky zachránili (pro sebe) zásoby cukru, kuřiva, ale vše páchlo čoudem. Prapor 505. měl tentokrát kuřiva dost.

26. VII. vedli jsme 4500 zajatých Rusů u Rudniku do Řešova. Mnoho nesvědomitých našich vojáků zajaté Ruse, na rozličné způsoby o peníze šidilo. V Řešově několik kamarádů na uplavici a tyfus onemocnělo, tak jsme tam zůstali v karanteně.

1. VIII. z Řešova, přes Kamenia do Rudniku zpět. Z lesních baráků jsme se přestěhovali do bývalé továrny na koše a pak do školy. Zlé to v Rudniku nebylo, ale přišel rozkaz pryč.

6. VIII. z Rudniku přes Rozvadiv, Zaklikov do Krasníka, kde jsme se celý prapor sešli. Ubylovali se ve stodolách. Krásnik je ta nejhorší, špinavá židovská díra v Rus. Polsku. Náš prapor když tam přišel, byla na židy velká pohroma. Drželi jsme tam strážní službu.

19. VIII. Z Krásnika přes Vlkolač, Duža do Lubliny, kam jsme 21. VIII. dorazili. Měli jsme tam den odpočinek. Bylo tam tehdy ještě lacino, neb tam zůstaly po Rusech zásoby, tak jsme tam mohli jídla dosti lacino koupit.

23. VIII. z Lubliny - Ljubardov - Kock - do Radzimu, kam jsme 25. VIII. dorazili. Ubytovali se ve Stodolách a měli jsme dělaz v bažinách silnice pro těžké dělostřelectvo, táhlo na Brest Litevský. Při pochodu z Lubliny házeli z ruského letadle na nás pumy, naštěstí bezůspěšně.

28. VIII. Z Radimu, Suchávola, Uhnin, Vereščen, Sichoburž, Varez do Belzu (Halič), kam jsme 6. IX. dorazili. U Vereščenu v opuštěných zákopech jeden vojín zapálil ruční granát (z neznalosti). Výbuchem bylo 6 vojáků více méně raněno. V Belzu jsme byli ubytováni ve stodolách. Byli tam ohromné tábora zajatců, které náš prapor dostal na starost. Naše setnina se rozdělila, 1. a 2. četa odešla do Uhnova k zajatcům, 3. a 47. četa u 3. setniny zůstali v Belzu. Byli jsme tam do 21. IX. a odešli do Uhnova. Zajatci byli odváženi do vnitrozemí a pro nás přišel rozkaz zpět do Rossie.

27. IX. z Uhnova - Belz - Sokal, Grybovica, Vlad. Volynsky, Blazeník, Turyjsk do Kovelu, kam 3. X. dorazili. Kovel byl právě od Rusů vyklizen. Ubytovali jsme se v privátních domech. Byl tam hrozný nepořádek. Vojsko tam bylo německé. Druhý den přišel rozkaz 4. setnina z Kovelu do Košár 14 km vzdálených. Došli jsme tam večer za tmy do opuštěného dvora, kde nás uvítala smečka psů. Ze dvora jsme šli do liduprázdné vesnice Stary Košáry, do školy, kde byla ještě po ruských vojácích veliká nečistota, že jsme to museli v noci čistit, abychom se tam mohli ubytovat. Nevěděli jsme žádný, že tam některý budem až 2 roky. Vesnice byla úplně od lidí opuštěná, ale stodoly byly plné obilí. Sváželi jsme vše do dvora, kde byly dvě ohromné stodole. Byly tam veliké lány brambor. Z Kovelu přivedli 100 zajatců, train a začalo se pracovat. Rozděleni jsme byli na menší oddělení a obsadili okolní vesnice. Zajatci mlátili žito a vybírali brambory. Byl jsem přidělen jako velitel k četě rus. zajatců při vybírání brambor. Půl setniny odešlo zpět do Kovelu a ostatní jsme zůstali v Košárech, kde se nám začal ten nový život líbit. Velitel byl nadpor. Koulet, dosti slušný člověk.

14. XI. jsme museli vše zanechat a nastoupit pochod do Kovelu, kde byl již celý prapor stažen. Tam nás již čekala komis, která nás prohlížela jak se tehdy říkalo musteruňg. Vybírali zdravější lidi, na doplňování vojska v poli, poněvadž jsme byli již hodně zdecimováni. Třetina z nás co jsme ještě u praporu zbyli dostala značku A, tj. opět do pole a ostatní že zůstanou zatím v etapě, že nás opět až se spravíme přeberou. Já dostal značku B a můj přítel Wlk též. Byli jsme rádi.

15. XI. jsme šli na svá místa, kde jsme byli rozděleni. Kamarádům co měli A řekli, až bude potřeba, že je zavolají. Já přišel opět s Vlkem do Košár, kde se mě to začalo líbit a zajímat. Přišlo tam 1000 rus. zajatců. Byli rozděleni po okolních pracovních oddílech, ale já nechtěl o nich nic slyšet, neb dělali úmyslně vše opačně a při práci si hloupjeji počínali jak skutečně byli. Já a Vlk zastávali jsme službu u polních četníků a rekvírovali dobytek na poražení. Kolega Vlk přišel jako velitel pracovního oddělení při mlácení do blízké vesnice Zálišči, tak jsem pak byl sám. Co se to odehrálo všelijakých nehod, dobrodružství a nebezpečenství, to se nedá vypisovat. Já byl spokojen, bída nebyla a byl jsem víc tak na vlastní pěst. Měli jsme nového velitele nadpor. Stamhamra, který byl báječně hodný člověk. Vzpomínám rád co jsme tam měli masa, chleba, vína, rumu a kouření dost. Když jsem na patrole chodil, ještě jsem si vždy něco přiváděl.

1916

   Tak jsem se neměl na vojně nikdy před tým ani potem. Přišla doba, že jsme po 9 měs. v poli měli právo na dovolenou. Všemožně jsem se staral, abych dovolenou obdržel, ale u 4. té setniny to stále nešlo. Byli jsme přiděleni ke 2. kompanii a ta nám všem co jsme byli v Košárech dovolenou dala a poslali za nás na dobu naši dovolené náhradu. Konečně jsme s Vlkem a jjinými kamarády jeli po 10 měs. 6. III. 1916 jeli přes Cholm, Lublin, Krakov, Přerov, Brno do Třebíče. Bylo to doma radostné shledání se ženou a dětmi. Bylo povídání a vysvětlování, zvlášť s dětima, že 20 dení dovolená utekla jako den.

24. III. jsem jel opět z Třebíče z dovolené nazpět do Košár, kde mě čekalo překvapení. Místo našeho hodného velitele byl tam nadpor. Eisler, maďarský žid. Vše bylo změněno, ovšem v neprospěch vojáků. Já jezdil pak do Kovelu fasovat proviant pro nás a pro trein. Zvykl jsem na to, na Maďara též, tak že jeho láteření a křik, dělal nám legraci. Později jsme na něj přivykli a on na nás, tak že se to zas dobře sloužilo. Já jsem měl u něj dosti dobře. Měli jsme kolem Košár zaseté lány žita, ječmene a brambor a seklo se seno. Vše se odesílalo do zázemí. Setí a sázení byla již naše práce. Název jsme měli C. a K. hospodářství. Před svátky svatodušními nastála prudká ruská ofensiva, a u našich vojsk nastal všeobecný ústup. My z Košár zrekvírovali v celém okolí od civilního ruského obyvatelstva všecky koně, krávy a vše pobrali s myšlenkou, že tam již za náš život nepřijdem.

11. IV. ústup do Macijova, kde bylo shromaždiště, totiž pro ukradený dobytek a my při něm. Mezitím ale němci ruskou ofenzivu zarazili a zpět zatlačili, a pro nás (po roztřídění ukradeného dobytka) přišel rozkaz na svá místa zpět, zvlášť tam, kde Rusi nepřišli.

19. VI. naše společnost skládající se z nadpor. Eislera 50 vojáků (od praporu 505), 300 ruských zajatců, 120 párů koní, 1200 krav nastoupila cestu z Olesku zpět do Košár

21. VI. jsme tam dorazili. Bylo tam ale vše od civilního obyvatelstva zdemolováno a ve škole co jsme byli ubytováni byl ubytován polní spital. Museli jsme do dvorce, a tam si byty zařídili. Byly opět vše zařízeny a rozděleny tak, jako by se nic nestalo. Já dostal tu smutnou úlohu civilům za to že vše zdemolovali za trest zebrat co měli nastřádáno na živobytí. Dostali jsme za kamarády co odešli na bojiště náhradu z vnitrozemí, ale již lidi ponejvíc neschopných vojenské služby. Sklízelo se seno a mlátilo obilí. Já měl na starosti expedovat do Rájovce seno a do Chlomu obilí. Býval jsem tam vždy pár dní. Když jsem to odevzdal na patřičné skladiště, jel jsem zpět do Košár, kde bylo již připravené zboží na cestu.

27. VIII. měli jsme opět prohlídku. Opět jsem proklouzl. Kteří byli uznáni, jeli do vnitrozemí ke svým doplňovacím kchadrům.

7. IX. Jsem byl s malým oddělením poslán do Szajna zrekvírovat pro Germány slámu. Zdržel jsem se tam pár dní a roznemohl se tam. Odešel jsem do Košár a šel do polní nemocnice k prohlídce a tam mě naznal vojenský lékař maláriu. Za 5 dní jsem byl pomocí rumu a vodky zdráv.

26. XI. přísahali jsme novému císaři Karlu I. A co jsme byli již v bojích, byli jsme napsány, že dostaneme metále. Dostal jsem bronzovou a Karl Trupen Kreuz.

1917

   Náhodou jsem si opět vymohl dovolenou.. I. jsem se jel do Třebíče potěšit s mými drahými. Byla ale již ve vnitrozemí veliká bída a nedostatek, což my vojáci i v poli cítili.

24. I. jsem byl opět z Třebíče v Košárech. Byla tenkrát krutá zima. My jsme měli útulnou světnici u maštale (měli jsme 30 párů koní). Bylo nás tam 5 kamarádů. Žádný by byl bez druhého ani kousek chleba nesnědl. Kolega četař Zbořil a pěšák Palata a vůbec všecky. V noci se vařil čaj a brambory, neb jsme někteří odešli na zajíce a každou noc jsme 2 neb 3 zastřelili, takže jsme měli stále zásobu zvěřiny. Kolega Palata střelil též srnca a divokou svini, takže zásoby masa bylo dost. Chleba jsme měli též dost, neb jsme se na vlastní pěst. Fasování bylo špatné, kuřiva málo, chleba málu, rum žádný. Já jezdil skoro každý den do Kovelu, buďto fasovat, neb odvádět něco, neb kupovat. Tak jsem taky pro naše dobro vždy něco sehnal.

Nějak jsem se moc nachladil a tak jsem musel 19. II. do Macijova do Kreisspitalu.

27. III. jsem šel ze špitali zpět do Košár a zastával stále službu jako Fasunkšarže. Na rusku zvlášť na těch místech fronta spala, což jsme si ovšem libovali.

3. IV. jsem byl opět u musterung a dostal jsem značku A. To jsme dostali skoro všichni, co jsme byli z těch prvních. Ti co přišli náš prapor doplňovat, byli lidé již superarbitrováni. Žili jsme stále ten kamarádský a dosti pěkný život, až přišel rozkaz mužstvo A odejít k praporu do Macijova. Nerad jsem se loučil se Zbořilem, Polickým, Palatem a zvlášť s nezapomenutelnými Košáry, kde jsem byl jak doma a kde jsem tolik zažil. 9. června jsme opustili Košáry.

10. VI. z Macijova do Kovelu na shromaždiště.

16. VI. z Kovelu do 19. VI. ve Vídni. Tam nás třídili a kdo u kterého pluku aktivně sloužil přišel opět k němu. Já sloužil u 81. pěš. pl. Tak jsem do Jihlavy 21. Vi. z Vídně s několika kamarády k němu jel. Tam mě nastala opět změna ve vojanštině.

Přidělen jsem byl k 4. náhradní setnině a dostal 14ti dení dovolenou. Pak jsem byl přidělen k pochodové setnině číslo 1/33-81.pl. Zúčastnil jsem se bojů v Haliči, Karpatech a na Rusku, teď přišla na řadu Itálie.

18. IX. jsme jeli přes Linz, Bozen do Pepan. Tam jsme byli přidělený celý prapor ke Grupě, totiž hodně execírovat, správně házet ruční granáty, dělat podkopy, lézt po neschůdných cestách v těch horách.

13. X. z Eppanu do Sporminore. Bídná Tyrolská vesnice s Italským obyvatelstvem 1400 metrů vysoko.

8. XI. Ze Sporminore přes Trient do Lazina, kde se odehrávalo to samé jako v Eppanu při bídné menáži, v té hnusné svaté zemi Tyrolích. Velitele u setniny jsme měli nadporučíka Kadleca, byl dosti slušný člověk, ale zato poručík Boháč byl kašpárkem setniny. Nestojí ani za zmínku.

17. XII. jsme šli do Revo do zálohy.

1918

K regimentu 81.

18. I. jsme jeli do zákopu. Přes Dermilo do Primulano.

19. I. z Primulana, Eneggo, Valona, Kampa-molu do zákopu na Size.Mol u Asiaga. Byl jsem přidělen k5. pol. setnině 3. čety a měl jsem 1. schwarm. Četař byl Synek z Třebíče. Hned první noc byl jako na přivítání boj. Byli jsme v prvních zákopech. Ale Italové nás ze zákopů nevyhnali. Toť se často opakovalo. Ztráty veliké nebyly, poněvadž jsme se soustředili jen na obranu. Mezitím řádila proti nám italská artilerie a eroplány. Chodíval jsem na polní stráže, držel v zákopech pohotovost a alarmní službu. V akci ve dne v noci a jednou menáž za den, která se nám do zákopů nosila.

27. I. přišel rozkaz, že náš pluk má jít do Bozenu na odpočinek, neb byl celý zavšiven a zdecimován. V noci jsme opouštěli zákopy a za nás tam přišel střelecký pluk č. 8 z Prahy. Italské reflektory osvětlovaly a dělostřelectvo italské stále bušilo tak, že jsme měli ztráty. Po celonočním pochodě jsme se ubytovali v lese v barákách, trochu pospali, najedli a pak večer na pochod, jenže né do Bozenu, ale zpátky do zákopu. Opět ty samé svízele. Taky jsme všichni proti tomu reptali a protestovali, ale jen potichu. Zavedli nás do ohromné rokle a čekalo se na další rozkaz. Italský eroplán nás tam vyslídil a již večer pustili do nás bubnovou palbu. Byly to hrozné chvíle, přímo peklo a v to se mísilo nářek a sténání raněných. Mysleli jsme, že tam zahynem všichni. Do Salia jsme chodili v noci pro menáž a munici.

31. I. začala opět palba do nás. Nevěděli jsme kam se máme již schovat. Část mužstva odešla pro menáž mezi střelbou. Já s několika kamarády vzal útočiště v polorozbořeném baráku a zimou, hladem a únavou jsme se k sobě krčili. Najednou jako v omámení slyším hroznou ránu a praskot. Když jsem procit, vidím, že jest barák smeten, kolem mě leží mrtví kamarádi. Nechápal jsem co se vlastně stalo a s namáháním jsem vstal, celé tělo se mě třáslo, dovlekl jsem se k malému ohni. Sedělo u něj pár spoluvojímů, kteří se mě divili že jsem živ, neb mě měli za mrtvého. 30ti cm náboj udělal do baráku plnou trefu. 14 kamarádů bylo zabito, a já to odnes otřesem nervů. U lékařské prohlídky mě řekli, že to mic není, když nemám horečku. Šel jsem opět k prohlídce a zas mě neuznal. Tak mě to bylo už vše lhostejno.

3. II. do zákopu 1/2 hodiny vzdálených.

10. II. šli jsme pro dráty, ale nemohl jsem již ani jít. Na zpáteční cestě šel jsem k lékařské prohlídce a měl jsem horečku a dostal lístek do spitalu. Došel jsem k setnině ohlásit, že jdu do nemocnice a pokud to šlo, jsem se při stálé střelbě kryl. Za celou noc jsem přišel na Kampa-mulo na divisní obvaziště.

11. II. do polní nemocnice 318.

12. II. polní nemocnice 804 Grigno.

13. II. polní nemocnice 1112 Persina.

14. II. sanitním vlakem Insbruck.

19. II. Červ. křížem vlakem do Prahy - příjezd 21. II. Záložní nemocnice 3. Sokolovna.

22. III. u zubního lékaře

29. III. 8 dní a 3. V. 7 dní dovolenou.

7. VI. Konstantierung B

21. VI. Odjezd z Prahy na dovolenou do 26. VII. do Třebíče (4. VII. z Třebíče do Vídně)

26. VII. z dovolené ke kchadru 24. dom. okr. Velitelství.27. VII. presentirung jako schopný a zařazen do 42. pochodové setniny. Bránil jsem se proti tomu, poukazoval na nález od konstatierung. Přeci jsem si vymohl toho, že byl můj befund (nález) uznán, navržen k suprabitaci a předán 7. VIII. ke štábní setnině.

11. VIII. bratr u mě ve Znojmě.

24. VIII. lékařská prohlídka.

25. VIII. - 1. IX. v Třebíči

5. IX. do Brna k okres. Domob. Vel. č. 14. II. Náhr. Stráž. Setnina

Počtvrté do pole (Etap)

19. IX. z Brna - Vídeň - Villach - Pontafl - Semona Spilimbergo 17. IX. k dom. praporu č. 27 a přidělen ke III. setnině do Pinzana na Tagliamentu. Pinzano - Italské městečko, bylo ponejvíc od civilního obyvatelstva opuštěno. Naše třetí setnina tam držela službu na dvou mostech přes Tagliamento a službu polních četníků. Mezi mužstvem co se mnou přijeli, bylo mnoho kteří neznali ani cvičit ani službu držet. Museli se napřed učit a cvičit a já byl taky za instruktora. Byli to ponejvíc co přišli z ruského zajetí. Když byli vycvičeni, chodili jsme na mosty na stráž. Byla to služba přísná a namáhavá. Menáž jsme si vařili sami, neb nám ji od setniny nosili. Živili jsme se ale hlavně kukuřicí, kterou jsme si na rozličné způsoby, dle tamnějšího zvyku připravolali. Stále prosakovaly pověsti, že bude mír. My tomu ale nechtěli věřit, neb dělostřelby stále hřměla.

24. X. přišel rozkaz naší setnině upravit v okolí cesty a studně s pitnou vodou. Již všeobecný útěk IX. armády arc. knížete Josefa.

26. X. Jsme měli na mostě stráž zesílenou dvěma setninami, abychom mohli zamezit ústupu dvou maďarských a 30. pěšího pluku z Vysokého Mýta, praporů, které ze zákopů v plné zbroji utekly. Naši úlohou bylo je zadržet a potřít. Jenže k tomu nedošlo, neb 29. X. nastal všeobecný ústup z Italské fronty. Naše setnina měla za rozkaz mosty stále mět obsazené a my byli nuceni se dívat jak vše prchá, až nás to 2. XI. omrzelo a dali se na ústup taky. Naložili jsme si náš ristung a zbraně do italské kazetky (dvoukolky), táhli jsme si to sami a vesele nastoupili ústup. Mimo chleba jsme měli všeho dost, neb se již nešetřilo. Z mouky jsme si pekli sami placky.

3. XI.  ve Veroně a v 1 hod. odpoledne při menáži u Chirisa - Forto výstřely z pušek a raket jsme slavili již mír.

3. XI. v Pontáflu, kde panovaly roznamité  řeči, ale dosud jsme nevěděli co vlastně je, zvlášťě se slavnou Austrií.

4. XI. v Ugorci (Korutany). Disciplína byla již úplně uvolněná, tak že již každý na vlastní pěst hleděl se dostat domů. Nás se taky od setniny několik odtrhlo a na nádraží v Ugorci jsme sedli na střechy vagonů, neb bylo již vše obsazeno a čekali na odjezd. Přijel ale právě rychlík od Pontaflu k Vídni. Slezl jsem z vagonu a vlezl do rychlíku do vagonu II. třídy. Za chvíli rychlík odjížděl k Villachu. Tam jsme odhodili zbraně a odházeli z čepic císařské kokardy. Z Villachu jsme uháněli k Vídni, kam jsme 6. XI. ráno dorazili. Já měl ještě zásobu placků a hovězího masa, tak jsem hlad neměl. Ve Vídni nás co mohli obrali a já ten den odpoledne jel z Vídně k Třebíči a ke svoji rodině. Bylo to zas jednou radostné shledání, zvlášť proto, že již po mé 52 měsíční vojenské službě budu mět pokoj. Byl to zajímavý ústuo z Itálie.

   Druhý týden po mém návratu z Itálie dostal jsem španělskou chřipku. Bylo to se mnou dosti nebezpečné, ale přece jen jsem počal chodit.

11. XI. uzavřeno příměří.

19. XI. zemřel mě můj starý otec ve stáří 70 roků, který na mě stále čekal jestli se vrátím. Dočkal se mě a sám k naši všech bolesti skonal. Já musel opět ulehnout. Uzdravil jsem se a 9. XII. první den osmi hod. doby pracovní začal jsem pracovat v Borovině.

   Jest to jen velice stručné vypsání mojich příhod. Vzpomenu si někdy rád zvlášť na můj pobyt ve Volynsku v Rusku, kde jsem zažil mnoho rozmanitých příhod. Hladu tam jsem trpět nemusel neb tam bylo dosti příležitostí a pramenu potravu si zaopatřit. Na Italské straně, zvlášť v horách nebylo ani vrány.

   V Karpatách a Haliči jsem byl 2 měs. 1914 v Ruským Polsku a Volyňsku 25 měsíců 1915 - 16 - 17. V jižních Tyrolých u Assiagna 1917 - 18 6 měs. Na Tagliamentu (Italie) 2 měsíce 1918.

Celou válku jsem sloužil s ručnicí. Nikdy jsem se neulejval!

   Na upomínku Světové války psal mě I. díl této knížky přítel Frant. Pelc z Rapotic s kterým jsem se v Jihlavě seznámil. Spolu jsme byli na frontě v Haliči a Karpatech a taky jsme spolu přijeli z bojiště do Brna do Spitalu roku 1914. II. díl až do konce války jsem si stručně napsal sám 1915 - 16 - 17 - 18

Josef Zejda